spolek utrápených tchýní-SUT

a možná se vše právě vrací i vám, to si uvědomte...

Však ono se to...Máš pravdu Glasgow, vrátí se jim to.
Byť i když je to třeba i "jenom" ta malá všímavost k životu rodičů...

Však ono se to ,,dcerkám" jednou vrátí, nebojte se. Jejich děti uvidí, jak se chovají ke svým rodičům...

Julie, mám to podobně. Můj...Víš Marlen, jsem člověk milující pravdu a nakonec ji ani nemohu říkat vlastní dceři,
abych udržela rodinné pouto, musím mlčet. Cokoli bych řekla proti jejímu muži, ač by to byla pravda
nejčistší, tak by se urazila, jakže o něm mluvím. A tak než bych lhala, tak jak píšu, mlčím.
Nikdy bych nevěřila, že se např. taková věc může přihodit právě mně. Nejsem ani trochu hádavá či urážlivá a do ničeho nestrkám nos, jen se umím ohradit proti lžím a neupřímnostem a ty se kolem nich čas od času objeví.

Když to tak čtu, patřím mezi šťastné tchyně. Obě snachy jsou prima.

Julie, mám to podobně. Můj zeť je inteligentní, stará se o rodinu, takže po téhle stránce se mu nedá nic vytknout.
Je ale citově přímo ledový, přivedl dceru ke konzumnímu způsobu života, doma třeba vůbec nemají knihy, nečtou, ani k tomu nevedou vnuka.
Celý den má zeť puštěnou TV se sportem, což já přímo nesnáším. U nich bych si samozřejmě nedovolila nic říct, pustí si ji ale klidně i u mě. Nechci ale dělat dusno, tak mlčím.
Hrozně jsem se těšila, že bude dcera jezdit domů jen s vnukem, to se ale stalo jen jednou jedinkrát, pak už ji nikdy nepustil. Drží ji v dostatečné vzdálenosti ode mě, už je jen jeho majetek.
Hrozně mi chybí náš dřívější vztah.

Má dcera je podruhé vdaná. První zeťák
byl jednoduchý ale sebestředný člověk.
Měla jsem ho ráda, ale nikdy bych si s ním nerozuměla. I proto jsme se málo vídávali s ním a tedy i s dcerou. Když se rozvedla, těšila jsem se na druhého, konečně inteligentního a rozumného člověka (už byly roky). To, co přišlo je tentokrát naprosto
nepřijatelné, zuby nehty se držím, abych s ním vyšla a tedy i s dcerou a vnoučaty, které miluji. Ona se ale přizpůsobila
právě tomu hajzlíkovi.Takže-také ona se změnila. Takže mlčím, jemu se vyhýbám a čas při návštěvách věnuju převážně vnoučatům. Je mi z toho smutno, ale už jsem v letech, tak zatnu zuby a jedu. Jen ta zklamání, je jich nějak příliš.

Někdy se dočkáme od svých dětí pěkných překvapení.
Já jsem dceři žádné peníze nepůjčovala, mladí jsou narozdíl ode mě na tom dobře.
Ale doba, kdy jsme si s dcerou denně volaly, je díky zeťákovi pryč.
Mladí bydlí více než 100 km ode mě, vídáme se tak jednou za dva měsíce, dítě mi nepůjčili ještě nikdy.
Už jsem si ale na to tak zvykla, že se návštěvám u nich vyhýbám, jezdí hlavně oni.
Nikdy jsme si neřekli křivé slovo, ale prostě vztahy jsou velmi chladné.
Moje dcera se hodně změnila.

Jsem tchýní ani ne dva...Proč byste jim měli pro nic za nic nechávat půl mega? Zaplatí oni za vás hypotéku?!

Tchyně, pivo a uzený -...Znáš to o tom opakovaným vtipu?

To je smutné čtení....J. jsem na tom podobně, jen s tím rozdílem,že mladí už dítě skoro rok mají, bydlí ještě jednou tak daleko od nás. Návštěvy 1x za rok, zprvu vše v pořádku, a ted jsme je požádali o postupné vracení půjčených peněz /mají nadprůměrný příjem/a bohužel s námi přestali komunikovat, vnučku nevidíme ani na fotce.Taky o lásku prosit nebudu, ale jsem z toho smutná.Hodně sil všem, kteří jsou na tom podobně. Chtělo by to soukromnějsí diskusi.Třeba něco vymyslíme,
[email protected]. pěkný den

Jsem tchýní ani ne dva...To je smutné čtení. Cítím v tom zklamání a trochu rozpačitosti. Milá J., chci ti jen říci, že já mám takovou zásadu, že se o lásku neprosí. A o lásku bych se neprosila ani vlastních dětí...
Necítíš-li vinu, tak se netrap. D.

Jsem tchýní ani ne dva roky. Celou dobu, co chodil syn se snachou jsem si nepřála noc jiného, než abychom měly hezké vztahy.
Nemám dceru a tak jsem jí ráda kupovala něco hezkého, ráda jsem jí udělala radost. Já osobně tchýni zlou nemám,byly jsme spolu i několikrát u moře, ale když se oženil švagr, začala preferovat druhou snachu a tak jsem se stáhla do ústraní. Chováme se k sobě slušně, ale to je asi tak všechno. Ten kdo mi udělal peklo na zemi, byla její matka, která žila ve stejném městě jako my. Už na to nechci vzpomínat. Ale zařekla jsem se, že tohle své snaše nikdy neudělám. Zatím to docela mezi mnou a snachou funguje. Občas si popovídáme, ale drží si mě od těla. Nabídla jsem jí 3x tykání, odmítla. Nevadí, nic se neděje. Bydlí 150 km od nás a jezdí k nám každých 14 dní na víkend. Jediná nepříjemnost, kterou jsme zatím měly bylo to, když jsme jim půjčili půl milionu a chtěli jsme je vrátit. Vztahy dost ochladly.Jsou daleko, nezvou nás, děti zatím nemají. Já neradím, nesekýruji, do ničeho nemluvím. Vnoučata jim brát také nebudu, moc na děti nejsem. Jenom nevím proč, ale v její přítomnosti mám stažený žaludek. Pořád mám výčitky svědomí, že jsme jim ty peníze nenechali. Ale opravdu to nešlo. Nemůžeme zůstat bez koruny. Platíme jim milionovou hypotéku na byt a asi 400 tisíc jsme jim dali. Nevím, proč se zlobí. Ale chápu, že nejsem její matka a má právo na mě být naštvaná. Ale je mi smutno. Mám je oba ráda.