Odpusťte svým rodičům
Vzdáme-li se výmluv na různá selhání rodičů, bude náš život mnohem bohatší; na základě výzvy, kterou nám adresuje svět, v němž hraje svou roli zlo a utrpení, budeme moci prožít zajímavý život skutečně dospělého člověka.
Ale pokud (v obecnějším pohledu) dovolíme společenským vědám svádět vinu za mytické výzvy lidského života na rodiče, setrváme v nedospělé společnosti a budeme muset trpět mnohými symptomy kultury, která není dost zralá na to, aby se vyrovnala se stinnými stránkami života.
Dalším ziskem naší schopnosti zbavit naše rodiče a další rodinné příslušníky odpovědnosti za náš osud je možnost vytvoření uspokojivého vzájemného vztahu, což není pro duši jistě zanedbatelná věc. Negativní a patologické uvažování o rodině nás vzdaluje od jejích ostatních členů a my tak přicházíme o příležitost obohatit jejich prostřednictvím svůj život.
Cesta k nim vede někdy přes odpuštění. Takto navázané spojení bývá v určitých situacích jen neurčité a volné, jindy je však velmi pevné a hluboce nás uspokojí. Rodina by si zajisté vedla lépe, kdybychom všichni skutečně dospěli a sami za sebe čelili věčným výzvám lidské existence a odpovědnost za svůj život vzali výhradně do svých rukou.
Svalováním viny za své archetypální utrpení na rodiče se ocitáme ve stojatých vodách ustrnulého, neměnného vzorce chování. S rodiči zůstáváme svázáni, nikoli však už kvůli závislosti, ale právě kvůli svalování viny. A přitom nás z tohoto statického stavu může vysvobodit i docela nenápadné směřování k vlastnímu způsobu žití.
Zdroj: Thomas Moore - Kniha o lásce a přátelství - nakladatelství Portál
Komentáře
nepoznám podrobnosti z Tvôjho vzťahu s matkou. Možno keby som ich poznal dal by som Ti za pravdu. Ale teraz môžem vychádzať len z toho, čo je realita. To nedovolenie "žiť podµa Tvojích predstáv" je široký pojem. Skús sa dívať na vec tak, že keď si v internáte nemôžeš hocičo, keď si u rodičov taktiež sú určité mantinely. Nemáš krídla, spokoj sa s tým, že nebudeš lietať (aj keby to bolo dobré..)
Keby sme spolu preberali integrály a keby žiak zo základnej školy by do toho hovoril - pochopila by si, že v určitej oblasti je obmedzený a nemôže nič "lepšie" vytvoriť, povedať. Je to zlé porovnanie, ale možno na pochopenie stačí.. Rodičia v intenciach ich moralky a výchovy sú dobrí, s pochopením dajú sa prijať, že modernejší nebudú.
No či tak, či onak - ím vdačíme za to, že sme, že môžeme mať výhrady atď. A na to by sme nemali nikdy zabudnúť. Veď oni nám dali to- čo je "najviac" - život.
Je to tezke, vim. Nejtezsi je ale zustat s nima. Pokud jsou opravdu takovi jak jsi je popsala, musis jit na to chytre. Nedovedou si popividat? Tak si s nima nepovidej! Urazite? Nedej jim sanci na to! Proste je svym zpusobem ignoruj a snad jim dojde, ze tohle ignorovani je kvuli tomu jaci jsou. To chce ale pevne nervy a psychickou odolnost, ne kazdy to zvladne. Drzim palce. Dej vedet :-)
Milé ovoce - co ty tzv. vlastní mámy co utýraly nebo nechaly utýrat děti svým alkoholickým a dementním druhům?
Tak proč někdo dokáže s hnusným chováním přestat a nechce, aby se opakovalo a někdo ne! Takže pro toto není omluva a tudíž je to neodpustitelné tím spíš, že když to zažiju na vlastní kůži a vím jak hrozné to je, tím spíš to dělat nebudu!
Co řekl Ježiš, když ho přibíjeli na kříž. Bože odpusť jim, vždyť oni nevědí co činí. A co řekl Říman? My to dobře víme, my tě zabíjíme.
Víte i v tom odpuštění je to individuální, záleží jak velké byly prohřešky. Něco jiného je ublížení z neznalosti a vědomé psychické a fyzické týrání.
V mnoha případech odpuštění rovná se souhlas s určitým chováním a dotyčný v tom vesele pokračuje. Kašlu na nějaké řeči, jak se mi uleví, protože neuleví jen čas to zahojí a bolest zmírní.
ALE dojde k uvolnění toho skrytýho napětí, k úlevě. A tedy také....k odpuštění.....Teprve pak můžeš si říkat ta pozitivní prohlášení.....
(Přeju úspěch).
pravdu díš...ale je to to nejtěžší, co se člověk musí naučit. Odpustit. Nešla bych do toho sama, spíš pod vedením nějakého terapeuta, který člověka trochu vede, aby se v tom nemáchal sám a dokázal postoupit nahoru, nezůstal v těch sračkách sebelítosti.
Co myslíš, dokázal bys to, někoho takto provést jeho odpuštěním?
Mně rodiče taky ublížili, jinak než tobě. Ale nějak jsem si vysvětlila, že jednali podle toho, jak si mysleli, že je správně. Nesoudím, zda to bylo dobře, či špatně, bylo to jejich rozhodnutí, které podle jejich rozumu bylo správně. Ale fakt je jeden, odpustila jsem, ale nikdy nezapomenu. Už je to za mnou, už se s tím netrápím.
Proč by Jana měla odpouštět, prostě se to stalo a ona navždy bude mít špatný pocit ze svých rodičů, nemá cenu to přemáhat a nutit se do nečeho, právě když si člověk něco násilím nutí, tak může onemocnět ...
Mě taky máma se sestrou dusily a pak jsem vážně psychicky onemocněla...mám jim děkovat ??Ale stejně ony dopadly nejhůř a to mě blaží ...v tom smyslu, že vidím že boží mlýny melou a že jsem měla pravdu, když mi přišly mimo.
Zážitek se musí v terapii zpracovat. Může to trvat roky. A nakonec k odpuštění třeba ani nedojde...spíš ke smíření se s tím, co se stalo. K přijetí. Tak jako musíme přijmout, že nám někdo zemřel, i když jsme to nechtěli.
Přijmout ne kvůli pachateli, ale kvůli sobě, svému zdraví.
Kdybych ji neodpustila, žila bych ve výčitkách celý zbytek života a určitě skončila v léčebně....
- Odpovědět
Pošli odkaz