Osamělý vlk - první dog trekking v České republice

Dá se říci, že poměr závodníků a kamarádů, kteří přijeli organizačně pomoci je tak fifty-fifty. Závodníků, kteří se rozhodli pokořit 121 km vedoucích po trati divokou vysočinou, konkrétně: Jitřenka - Karasín - Vitochov - Dalečín (pěknej sešup) - Unčín - Jimramov - Javorek (první řádskej krpál na Prsíčka) - Štarkov (tady se nedalo skoro do kopce ani jít natož běžet) - Daňkovice - Sněžné - Dráteničky - Malinská skála - Devět skal - Žákova hora - Heralec - Svratka - Pustá Rybná - Polička - Dolní Jedlová - Bystré - Sulkovec - Na Jedli - Dalečín - Vitochov - Karasín - Jitřenka, bylo 14. Dvanáct jich provázeli jejich čtyřnozí přátelé, pouze mně a Marka Orko Váchu, který strávil již dvě období na naší základně v Arktidě, žádného psa raději nesvěřili. U mě byly obavy, že bych svého průvodce uštval, nebo by mi utekl, u Marka asi to druhé.

Je pátek 28. září 2001 a jako první přesně v 10.00 vybíhám na trať já, za mnou pak v minutových intervalech ostatní účastníci. Všichni víme, snad kromě Monteho Kvasnici, který trať vytyčoval, pouze kudy trať povede, jaké nástrahy na nás skutečně čekají, však pouze chabě tušíme. Navíc každý z nás nese na zádech bágl s povinnou výstrojí: spací pytel, karimatku, čelovku, jídlo pro sebe resp. pro psa, vodu, mapu Žďárských vrchů, vařič a ešus. Někomu to váží sedm, ale někomu i více jak deset kilo.

Už jsem toho prožil na závodech, nebo svých vlastních akcí dost, ale tak těžký závod jsem dosud neabsolvoval. Proti ostatním jsem měl výhodu v tom, že jsem věděl, co obnáší běžet 121 km v terénu. Jak se ale vyrovnám s nesenou zátěží jsem ani já neměl nejmenší tušení.


Jakou měli představu o obtížnosti závodu někteří musheři svědčí třeba jen to, že Michal Chovanec se mně krátce po startu, kdy mně po prvním malém zbloudění doběhl, ptal, kdy asi předpokládám, že doběhnu. Na mou odpověď, že asi okolo půlnoci, to znamená zhruba za 14 - 15 hodin odpověděl, že on měl představu, že by to měl zvládnout za 10 hodin. S Michalem jsme spolu běželi zhruba prvních 17 km. Pak jsem mu začal pomalu ale jistě utíkat. Naposledy jsme se viděli na trati, když jsem vybíhal z Jimramova, po prvním občerstvení v místním bistru, kde nakonec skončili i ostatní závodníci. Já si dal hrachovku s houskou, kafe a pivo. Michal se ptal, co jsem si dal. Po mé odpovědi se trochu divil, ale pak shledal, že to zase není tak špatný nápad a dal si taky to samé.

Za Jimramovem teprve začalo to pravé dobrodružství, zde se začala pořádně projevovat obtížnost tratě. Ono nestačilo to, že jsme museli překonávat dosti velké převýšení v dosti neschůdném terénu, ještě jsme si museli dávat pořádného majzla na turistické značky. Ti, co je malovali, měli dosti smyslu pro černý humor, rozhodně tak daleko od sebe jsem nikde u nás v republice malované značky neviděl. Dovedete si představit, jak začíná být člověk po 300 či 400 metrech nervózní, když nepotká žádnou značku. Dokonce i Monte, který měl trať projitou zbloudil.

Již na devíti skalách mi bylo jasné, že můj původní předpoklad 14 - 15 hodin, na zdolání trati nebude reálný, a tak jsem po překonání kóty "rozcestí u nebožtíka," jak trefné, volal na Jitřenku, aby na mně nečekali, že doběhnu tak nejdříve mezi 4 - 5 hodinou ráno. Ve Svratce jsem si došel na další teplé jídlo, tentokrát to byly dva párečky, chleba, kafe a pivo. Při opuštění hospody zjišťuji, že začíná mrholit. Viditelnost už byla dosti stížená. Bylo 18.00 a začínalo se pomalu stmívat. V lese už nasazuji čelovku a začínám plašit ulehající ptáky. Asi 8 km před Poličkou byla šipka: "Polička 8 km - na křižovatce pokračovat v rovném směru." Poslechl jsem a najednou si to ženu po poli. Naštěstí jsem v dálce viděl světla Poličky a tak běžel jak Jeníček s Mařenkou za světýlkem. Naštěstí jsem nedoběhl k Perníkové chaloupce se zlou ježibabou, ale do útulné hospůdky.

V hospodě, na náměstí, to byla ta moje spásná chaloupka jsem svým vzezřením, bágl, startovní číslo 31, na hlavě čelovka, vzbudil značné veselí. Mě však zajímal pouze jídelníček a to jaké mají pivo a kafe. Byla to moje poslední šance se ještě před dlouhou nocí pořádně najíst a napít. Objednal jsem si selskou amoletu, kafe a pivo a Pepsi kolu do flašky, sebou. V půl desáté už jsem zase na cestě. I když je cesta v lese a ve tmě dosti nepřehledná daří se mi držet správný směr. Jelikož už nemám kde si orazit, tak se snažím stále běžet, abych cíle dosáhl co nejdříve. Tady na mně poprvé doléhá osamělost "osamělého vlka." Napadá mně, že ti za mnou si mohou se svými psy alespoň povídat, zatím co já se mohu bavit jedině tím, že světlem baterky plaším spící ptáky. Dobíhám po 17 hodinách a 35 minutách. Všichni spí.

Michal Chovanec se svým Belgičákem a Marek Orko Vácha dobíhají po 24 hodinách a 10 minutách. Oba tři toho mají plné nohy. Marek uléhá, na chvíli se probírá až okolo osmé večer, aby se najedl a pokračoval ve spánku. Michal je schopný i komunikovat. Oba si rozhodně zaslouží uznání, že to zvládli. Všichni ostatní se rozhodli bivakovat na trase. Jak se ukázalo, tak jim pak čas strávený ve spacáku scházel k tomu, aby dosáhli ve stanoveném čase 48 hodin cíle.

Vlastní pozornost si zaslouží i ti, co zůstali na Jitřence. Původním stanovištěm měl být totiž Veselý statek ve Víru. Ten však byl rekonstruován a tak jeho majitel zajistil ubytování na jednu noc, o čemž se však zapomněl jaksi zmínit, na Jitřence, kde se v pátek začali ubytovávat ti, kdo to tu měli zamluveno již dříve. Nakonec se Zdeňce, manželce Monteho podařilo uhádat, že můžeme zůstat alespoň v chatičkách. Takže i ti co zůstali v zázemí měli o dobrodružství postaráno.

Nakonec ale všechno dobře dopadlo. Nikdo se neztratil, ani nezranil, pouze byli všichni pořádně unavení, měli puchýře ale taky řadu zážitků. Hlavně ty zážitky vedly k tomu, že se hned v cíli plánovalo, kde se bude konat další dog trekking. Mně to pak motivovalo k tomu uvažovat o uspořádání běžeckého trekkingu. Určitě se mají jak musheři nebo ultramaratónci na co těšit.

A kdo že tedy na trať vyrazil?

Miloš Škorpil, Martina Klimešová, Michal Chovanec, Vladimír Páral, Jaroslav Monte Kvasnica, Marek Orko Vácha, Olga Bučková, Luděk Štokr, Aneta Kastnerová, Richard Kastner, Dušan Olšák, Karel Buček a Michal Fabiánek.

Všichni si rozhodně zaslouží obdiv za odvahu, za vůli s níž se prali s nástrahami tratě a za dobrou náladu, která jim vydržela až do konce.

Většinou se píše moto na začátek, já to tentokrát otočím s tím, že: "Kdo nic nedělá, nic nezkazí, ale taky si nic neužije."A my jsme si rozhodně všichni ty tři dny moc a moc a moc užili.

Díky Monte a díky Zdeňko, bylo to skvělý a rozhodně to stálo za to a i ten věnec, co jsem dostal místo posledního zastřeleného vysočinského vlka, se mi moc líbí.

Miloš Škorpil