Kultovní tance se odehrávají za nocí ve volné přírodě. Účastníci kultu se omamují různými farmaky, tancují v dusavém rytmu a stávají se součástí mystické družiny nějakého božstva. Harmonizující účinek mají přitom na člověka jak rytmus hudby, tak i rytmické pohyby těla. Je to, jako by se rytmicky protřepával, až se jeho vnitřní rozervanost, rozštěpenost jeho duše a ztuhlost těla znovu spojí v jedinou harmonii. To vede k duševnímu osvobození a ke kreativitě, příjemnému tělesnému pocitu, erotické chuti a k extázi. Krátce a dobře: ke zdraví.

Tyto extatické taneční kulty mají společné to, že nepatří k žádnému organizovanému náboženství, že nepostupují podle žádných dogmat předepsaných hierarchicky uspořádanými institucemi a že se obvykle neodehrávají na žádném stálém místě, a tedy že jsou nomadické. Kultovní tance se vyskytují všude ve světě. Známé jsou indiánské powpow, africké transové tance nebo asijské slavnosti Šivy. Patří sem i moderní rave nebo techno kultury, a zvláště goaparties se svou psychedelickou hudbou.

Vedle málo známých a sotva zdokumentovaných tanečních kultů Hekaté a Artemidy se pojmem staly především antické dionýsie. Dionýsie, které své jméno dostaly podle "boha vína" Dionýsa, se těšily značné oblibě. K uskutečnění těchto omamných svátků se lidé scházeli v noci v lese, například v jedlových lesích na Parnasu u Delf, tančili na divokou hudbu, omámili se vínem obohaceným drogami, v erotickém rozrušení se vrhali jeden na druhého, aby konečně, uchváceni bohem, explodovali v kolektivní extázi.

Na dionýsovský kult tance však stát nahlížel podezřívavě už v tehdejších dobách. Do komplexní státní struktury totiž vrážel anarchistický, nekontrolovatelný nůž. Před veřejností byl tento kult démonizován tak, že se tvrdilo, že ženy v dionýsovském šílenství zaživa trhají na kusy zvířata i muže a že se věnují nemanželskému sexu. V puritánském Římě byl nakonec dionýsovský kult roku 186 př. n. 1. zcela zakázán. Jeho přitažlivost však byla příliš velká a prožitky díky němu získané příliš lákavé. Zákon tak nevedl k žádanému vymýcení tohoto vůči státu nepřátelského kultu, jen ho zatlačil hlouběji do undergroundu.

V pozdním středověku a v raném novověku byly pohanské taneční kulty církvi a vrchnosti takovým trnem v oku, že se je snažily zcela znevážit pomocí letáků, papežských bull a "kladiva na čarodějnice". Inkvizice lidi, které podezírala z účasti na "ďábelských orgiích", pronásledovala a vraždila.

Zdroj: Čarodějná medicína - Claudia Muller-Ebelingová, Christistian Ratsch, Wolf-Dieter Storl, nakladatelství Volvox Globator