Divný život Ivana Osokina

V   románu Divný život Ivana Osokina nám Ouspensky ukazuje
cestu mikrokosmu pozemskými zkušenostmi. Ukazuje nekonečné „točení se v
kruhu“ a opakování zkušeností, marnou snahu osobnosti nalézt ve všech
těchto věcech nějaký smysl.

V jednom ze svých životů, nespokojen s okolnostmi, v nichž se nachází, potkává Ivan Osokin učitele-mága, který je zběhlý v mystériu života. Žádá mága o pomoc.

Ale stále ještě věří, že může nalézt štěstí na horizontální rovině, a prosí o pomoc na
této úrovni v domnění, že vše by se zlepšilo, kdyby dostal ještě jednu šanci. I
když mu mág chce opravdu pomoci, nemůže mu dát něco, po čem Osokin dosud
netouží, čeho si ještě není vědom. Mág proto poskytne Osokinovi to, co ten
vlastně chce: další šanci a ještě další a ještě další..., přestože ví, že je to
všechno beznadějné.

Osokinovy zkušenosti se opakují a výsledky jsou stále stejné. Zdá se, jako by mu štěstí
vždy uniklo jen o vlásek.

Důležitou postavou v románu je Zinaida. Pro Osokina je to dívka jeho života, k níž má
zvláštní vztah. Má podivný pocit, jako by ji znal už z nějaké dřívější doby. A
přestože by se s ní chtěl sblížit, cítí, že to není možné, a to z důvodů, které
nelze racionálně vysvětlit.

Jméno Zinaida označuje takovou bytost, která náleží Diovi. Lze ji považovat za
duchovní prvek v člověku, nesmrtelný ženský aspekt, který se chce spojit s
osobností člověka. Ale i když se člověk cítí tímto aspektem přitahován, není s
to na toto volání odpovědět.

Osokin prchá, hledá výmluvy, zároveň ale pociťuje neklid a nespokojenost. A tak Zinaidu opakovaně ztrácí. Vždy znovu se vrací k mágovi a pokouší se zase začít se vším od začátku.

Samozřejmě se nic nezmění a všechno zůstává jen nedostižným snem.
Řešení totiž není možné na stejné úrovni, na níž se problém nachází.

Okolnosti jsou vždy jen odrazem vnitřní skutečnosti, patří ke světu
následků. A dokud se struktura člověka nezmění ve své podstatě, není ani možná
žádná změna v životě. Ani učitel nebo duchovní mistr nemůže pomoci, dokud
člověk doopravdy nepochopí, že jeho vlastní pokusy ho nikam nevedou.

Nikam - kromě k poznatku o vlastní ohraničenosti a omezenosti, v níž je
uvězněn, a k touze po osvobození. Ale k jakému osvobození a od čeho?

Potom ale v jednom okamžiku, když se „kdoví pokolikáté“ znovu ocitá před svým mistrem,
začíná Osokin konečně chápat, začíná si vzpomínat... má takový pocit déj? vu... vše už tu bylo a opět bude, dokud se něco podstatného nezmění.

Ale nic podstatného se nemůže změnit, pokud se on sám zásadně nezmění. Tato změna je
možná jen tehdy, když se odevzdá jiné, nepozemské síle, kterou během let
vyvolal, ale nenásledoval ji, ani ji nepoužíval správným způsobem.

Nyní jí má obětovat svou vůli a předat svou sílu a schopnosti - své ,já“. To je ten
jediný způsob, aby síla mohla účinkovat skrze něho a pro něho.

Jde o osvobození od , já“, nikoliv o osvobození, já“.

Čaroděj vysvětluje Osokinovi, že člověku může být dáno pouze to, co dokáže použil, a použít
může jen to, čemu něco obětoval. Od člověka se žádá sedminásobná oběť,
obětování vfeho, co jako pozemský člověk je.

Musíme dát, abychom mohli obdržet. Vše dát, abychom vše získali. Osokin
stojí před rozhodnutím!

S tímto rozhodováním bude konfrontován každý hledající. V tomto rozhodování spočívá naplnění mystického paradoxu.

“Kdo si chce svůj život zachovat, ztratí ho, kdo však svůj život ztratí kvůli mně, ten si ho
zachová.“

To je ta jediná cesta ke svobodě.

Skládá se z pochopení omezenosti přítomného stavu bytí, z touhy po změně a z důvěry v sílu
jiné říše v nás. Tím člověk může svůj vnitřní a vnější život uvést v soulad s principy té jiné
říše. Tyto principy jsou ukryty v srdci, v jádru mikrokosmu a začínají se pak
projevovat zvnitřku navenek.

To nastane, když pomíjivá přání osobnosti ve srovnání s pratouhou duše
začínají slábnout. Duše je unavená vším tím, co je beze smyslu, a hledá život
spojený s božským Duchem, k čemuž je předurčená.

Vytrvá-li člověk v tomto životním postoji, pak skutečně jde cestou transfigurace,
opravdové změny. Plní svoje poslání nového zrodu člověka, nového člověka, který
se již netočí v kole zrození a smrti, ale staví na nepomíjivém základu,
společně se všemi, kdo tvoří jednotu ve věčnosti.

Zdroj: Lectorium Rosicrucianum