Tajemství budó, tajemství zenu

28.11.2003 00:00
Zdravý pohyb

Jednoho dne se jistý samuraj, velký mistr meče kendó, rozhodl, že se naučí tajemství šermování s mečem. Bylo to v období Tokugawa. O půlnoci přišel ke svatyni v Kamakuře, vystoupil po dlouhém schodišti až ke svatyni a vzdal v ní poctu místnímu bohu Hačimanovi. V Japonsku je Hačiman velkým bódhisattvou, který se stal patronem budó. Samuraj se mu poklonil. Když scházel dolů po schodech, vycítil, že je sledován netvorem, který na něj číhal pod velkým stromem. Intuitivně tasil meč a netvora na místě zabil; prýštila z něj krev a rozlévala se po zemi. Zabil ho dřív, než si uvědomil, co dělá.
Bódhisattva Hačiman mu tajemství budó neprozradil, avšak samuraj ho pochopil díky zkušenosti, které se mu dostalo při cestě ze svatyně. Intuice a akce vytrysknou na povrch společně, v jediný okamžik.

Při cvičení budó se myšlení nesmí účastnit vědomě. Není možné rozvažovat ani na okamžik. Když člověk jedná, jeho záměr a akce musejí probíhat zároveň. Jestliže si říkáš: ?Hele, netvor, jakým způsobem ho mohu zabít?? nebo pokud vůbec zaváháš, je zapojena do činnosti pouze mozková kůra, zatímco je nutné, aby mozková kůra i talamus, centrální část mozku, byly aktivovány současně s vlastní akcí; to vše musí spolupůsobit v jediném okamžiku, identicky. Právě tak jako odraz na povrchu vodní hladiny není nikdy stálý, zatímco měsíc nehnutě září na místě. Toto je hiširjó, nevědomí.

Během cvičení zazenu opakovaně připomínám: ?Nepohybuj se, nepohybuj se.? Tím vlastně míním, aby ses nepoutal k jakémukoli myšlení a nechal své myšlenky odplynout. Ve skutečnosti být dokonale stálý vůbec neznamená být stálý. Ve skutečnosti příkaz ?nepohybuj se? znamená ?buď v pohybu, nespi?. Je to podobné jako s vrcholem rotujícího vřetene. Někdo ho může vnímat jako nehybné, ale ono je celé v pohybu. Někdo si uvědomí pohyb vřetena pouze na začátku, když se roztáčí, a pak na konci, když se zpomaluje. Klid v pohybu je tajemstvím kendó, cesty meče, ale také tajemstvím budó a zazenu, obojí má stejnou podstatu.

Takovýto duch se nalézá ve všech bojových uměních, nehledě na jakékoli taktické či technické rozdíly mezi nimi. Například džúdó (džú ? poddajnost, měkkost, dó ? cesta) je cestou ústupnosti. Zakladatelem byl mistr Kanó v době Meidži, kdy se nelítostní bojovníci samurajové začali učit džú (jiným čtením jawara), cestu ústupnosti.

Dávní samurajové se museli učit jak umění boje, tak i umění civilního života. Museli studovat buddhismus, taoismus a Konfucia, ale také se museli učit džúdó, jízdu na koni a lukostřelbu. V dětství jsem se učil jawaru od mého dědečka z otcovy strany. Dědeček z matčiny strany byl lékařem tradiční orientální medicíny. Již od dětství mne tak ovlivňovalo obojí, džúdó i duch orientální medicíny, a krok za krokem jsem začínal chápat, že bojová umění a zen mají stejnou podstatu a že orientální medicína a zen byly odpradávna spjaty. Kódó Sawaki říkával, že jejich tajemstvím je kjúšinrjú neboli učení, jak směřovat mysl.

Zdroj: Zen a bojová umění

Přehled komentářů

zobrazit všechny komentáře 

Chlapče, je to krásne napísané, ale má to niekoµko chýb. Začnem...
Tai Wu Ce  |  23.5.2007 11:03

zobrazit všechny komentáře

Přidat komentář

 
* *